Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích

Jindřich Prucha

11. prosinec - 7. březen 2004


Obzíráme-li dnes, co Jindřich Prucha vytvořil v jediném desetiletí, během něhož znova a znova překonával překážky kolem sebe a v sobě, žasneme nad množstvím - je to více než dvě stě obrazů a jsou mezi nimi díla mistrovská, jako Vlastní podobizna v zimním šatě (1910-1911), Před bouří, Májový den, Na Kozích hřebetech a Vnitřek bukového lesa (všechny 1911), Z Borové (1912), Cesta v poli, Kozí hřbety, Bukový háj a poslední Vlastní podobizna (ty všechny 1914) -, uchvacuje nás však i rychlý vzestup této tvorby, vyvíjející se občas ve skocích, ale vždy logicky, a je nám již zcela jasné, že plachý, nevýbojný a málo rozhodný osamělec Prucha byl jedním z nejvýraznějších souputníků Osmy a Skupiny výtvarných umělců, svou malířskou potencí většinu jejich členů převyšující a právě tam, kde se zdál nejméně aktuální, ukazující dále do budoucna než oni. Víme už, že tento svérázný následovník Slavíčkův, jím samotným přezíraný, postavil svými obrazy nejnosnější most mezi evropeizujícím se názorovým proudem "mánesovským" a proudem "mladobesedním" - boháčkovským, rabasovským a sedláčkovským - s jeho novou mytizací země, domova a českosti. Prucha náležel k umělcům, kteří podstatně prohloubili a obohatili naši představu vlasti, a tak jako některé obrazy Chittussiho, Slavíčkovy a Preislerovy, jako Údolí Doubravky, jako U nás v Kameničkách a Obraz z většího cyklu, i Průchova Doubravka u Spačic a Ptáčnice vpravdě znárodněly. Protože však Pruchovo malířské oslavování českého venkova nebylo duchovně omezené a zpátečnické a poněvadž se v něm sdružila ryzí výtvarnost s múzičností, promlouvá srozumitelnou a účinnou řečí také v cizině a ve své fauvistické, ale i závěrečné "luministické" podobě se včleňuje do panoramatu evropského umění před 1. světovou válkou určitě a pevně; doufejme, že si to cizina objeví co nejdříve. A až bude jednou někdo psát historii umělců, kteří nejpodstatněji přispěli k tomu, že se člověk našeho věku dosud úplně neodcizil přírodě, a kteří náš svět stále ještě ozařují světlem přirozenosti, z Čechů tam zaznamená před Josefem Šímou a Jiřím Johnem bezpochyby Jindřicha Pruchu, malíře syrové jarní oranice a trávy, starých chalup a stromů, a oblak plujících do dálky s větrem, jenž zpívá píseň o životě čistším a jasnějším...

Z katalogového textu Jaromíra Zeminy "Jindřich Prucha znovu objevený" 1988, 2003

Jindřich Prucha se narodil 29. září 1886 v Uherském Hradišti, tehdejším působišti svého otce, důstojníka četnictva, několikrát služebně přeloženého. Do obecné školy začal chodit roku 1891 v Klatovech, do gymnázia roku 1897 v Čáslavi. Roku 1905 tam maturoval a odešel do Prahy, aby na filozofické fakultě studoval češtinu a němčinu. V letech 1907-1908 navštěvoval soukromou malířskou školu Ludvíka Vacátka. Roku 1909 byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes jako mimořádný člen, jeho práce přihlašované na spolkové výstavy byly však později, až do roku 1911, odmítány. V roce 1909 se jeho rodiče a sestra Vojslava natrvalo usadili na Župandě, samotě nad vsí Běstvinou v Železných horách (otec ji zakoupil roku 1901), s níž pak Jindřich spojil i svůj život a uměleckou tvorbu. Roku 1909 zanechal studia lingvistiky a nastoupil v Praze vojenskou službu jako tzv. jednoroční dobrovolník. Od podzimu roku 1911 do jara roku příštího studoval v Mnichově na akademii u Ludwiga Hertericha. Tehdy, poté co na sklonku roku 1911 vystavoval s SVU Mánes ve Vídni, stal se konečně řádným členem tohoto spolku. Po návratu z Mnichova se odstěhoval na Župandu, na podzim roku 1912 začal v Praze na technice studovat u Adolfa Liebschera profesuru kreslení, ale už počátkem roku 1913 přestal - nadále se chtěl věnovat jen malbě a vrátil se na Župandu. Obrazy, jež přihlásil na výstavu SVU Mánes, byly opět odmítnuty. Na jaře toho roku, za krátkého pobytu v Praze věnovaného malbě tamních motivů, navázal již podruhé styky s Ludmilou Hegenbartovou, po matce a sestře nejvýznamnější ženou svého života; předtím, v letech 1908-1913, se přátelsky stýkal s Marií Dočekalovou, která ho roku 1909 s Hegenbartovou seznámila. V létě roku 1913 v Ronově nad Doubravou poprvé vystavil soubor svých obrazů, na podzim pobýval několik týdnů v Kameničkách. Na jaře roku 1914 vystavoval s SVU Mánes, na počátku léta měl individuální výstavu v Chotěboři, během níž tam přednesl úvahu o "poměru naší doby k české tradici výtvarné minulého století". Svůj poslední obraz Po žni již nedomaloval, po vyhlášení mobilizace narukoval do Čáslavi a byl ubytován v nedalekých Močovicích, v srpnu byl poslán na frontu do Haliče a tam 1. září u obce Komoravo padl. Bylo mu necelých osmadvacet.

K výstavě je vydán katalog s úvodními texty Jaromíra Zeminy, Zděňka Sejčka rozsáhlým výběrem z korespondence Jindřicha Pruchy

Zraku není smutno zde teď, spíše sluch touží po harmoniích tónů. Tak bych rád zase slyšel varhany zvučet. Zima byla únavná. Sníh a jen sníh dovede utýrat duši, že bolí pohled každý. Touto první svou zimou na venku jsem nabyl trpkých zkušeností o nelítostnosti přírodních sil. Síly člověka se tím systematicky podlamují. Teď snad se vzkřísím. V zimě jsem pracoval ze zoufalství na zátiších, na nichž jsem, jak teď vidím, mnoho získal i pro krajinu. Těžký barevný problém jsem si uložil na interiéru kuchyně se sestrou myjící nádobí. Pak jsem se sám portrétoval. Nyní jdu přes vnějšek k jádru a k projadřování vlastních myšlenek prostředky výtvarnými. Tedy expresionismus. Příroda je teď bohatá popudy. Zůstanu zde do doby, až odkvetou stromy, a pak do Němec na neurčito. Budu hledět zůstat tam pokud možno dlouho.

Vladimíru Markovi, Běstvina, 13. 4. 1911

Ti lidé prostě postupem let na akademii strávených se oloupili úplně o individualitu, jestli vůbec kdy jakou měli. Ale teď ji nemají. Všecko se maluje stejně, stejnou šablonou a u všech se mění namalovaný akt v neživé a života neschopné tělo. Samé dřevo. Barva, ten zázračný materiál, který má pomáhat vytvářet zmocněný život, jak se přeměnil v mozku umělcově, zůstává hmotou, a nejen hmotou, ale ohavnou odpuzující hmotou, omáčkou, špínou nebo vitriolem ubližujícím zraku. Z těch lidí se stávají řemeslníci, ale ani ne solidní řemeslníci, stojící za svou prací, ale mizerní námezdníci, kteří svou práci bídně odbývají, utloukají. Víte, že jsem byl vždycky proti akademii: posledními zkušenostmi se můj názor nezmírnil.

Vladimíru Markovi, Mnichov, 26. 11. 1911

Mám velikou věc v hlavě, mám k ní řadu dobrých studií a mám jasnou představu celého zjevu. Pohřeb. Ale už ne ten bázlivý, barevný snad pohřeb, na nějž jsem se rozbíhal. Průvod jde kolem mne po táhlé planině někde na Kozích hřbetech. Krajina není jarně veselá s bílým nebem a skřivánkem ve výšce. Je těžká pod těžkou nízkou oblohou, země je napitá roztálým sněhem, přísvit nízkého odpoledního žlutozeleného slunce, v němž je něco tajemně hrozného, leží na zemi a krade se ze strany do tváří lidí a klouže po jejich zimních šatech. Bledé žluté obličeje se odrážejí od zešeřených, lomených tónů všeho ostatního. Lidé ti jsou přísní, ztuhlí ve svém bolu a do sebe zakousnutí, jak to jen naši horáci dovedou. Život je pořád velmi těžký, než aby se mohlo jen tak plakat.

Sestře Vojslavě, Mnichov, 21. 12. 1911

Přišel jsem odpoledne asi ke druhé hodině z opukového lomu, téhož lomu, v němž jsem před lety udělal první pevnější práci, s kterou mne přijali do Mánesa. Ta práce tehdá byla rozhodná pro další události. I práce sama i přijetí do Mánesa. Tenkrát jsem se rozhodl definitivně malovat, a ne studovat. Bylo to v posledním roce filozofie. Teď jsem se vrátil k starému tématu, abych změřil vzrůst svých sil od té doby. Zkouška dobře dopadla. Neminula jen řada let, ale i řada let vývoje. Námět není vděčný po stránce malebné. Je na člověku, aby našel v něm jeho vlastní charakter barevný i formový. Našel jsem jeho šedou, žlutou a hnědou barvitost a zdvihl jsem ji. Přitom jsem zmohl i plastické a atmosférické rozdíly jednotlivých koutů, tesů a výstupků. Konečně přemohl jsem i vražednou teplotu a oslnivost světlých stěn. Z toho lomu mám zase radost. Zase krůček. Přitom pozoruji, že moje práce mohutnějí, že mnohé už přerůstají poměry občanského bytu. Už jsou jim naše pokoje trochu těsné. /.../ Krásnou chvíli jsem zažil v lomu, když s večerem, kdy kameníci opustili práci, nastalo ve skalách úplné ticho a kdy ptáček zvonek si sedl na tyčku nepravidelného řídkého plůtku nad lomem a rovnal si peříčka v křidélku.

Ludmile Hegenbartové, Běstvina, 26. 7. 1913

Obraz ženy s dítětem v prvním podání jsem předevčírem dokončil. Trochu jsem si oddechl. Už mne to zmáhalo. Dlouhá práce na jedné věci hodně vysiluje. K tomu veliké horko a cesta přes kopec. Poslední dva dny jsem použil jednoho děvčete šestnáctiletého k provedení rukou a nohou. Zatím se zrodila z této myšlenky a z bohatství šípkových květů a krásy ozlacených klasů kvetoucích žit ve večerním světle myšlenka české Madony: v planých růžích. Včera jsem udělal první studii pastelem a jsem s tím spokojen. Dnes budu asi studovat šípky barvami. V noci namoklo a tím se ve vzduchu ulevilo. Zvečera jsem vyšel za stavení na mez s houslemi a zahrál jsem si.

Ludmile Hegenbartové, Běstvina, červen 1913

Zajímá mne teď myšlenka lesa smrkového. Cítím jeho mohutnost a musím ji do plátna vložit děj se co děj! Zvolím k tomu větší rozměry, větší, než jakých jsem až dosud užíval. Musí to být monumentální. A přitom mne pořád poutá volné stříbřité nebe nad zeleným obilím a sivým žitem, kyprým, pohyblivým. Celé kouzlo a tajemství června, měsíce, který se mně teď stává nejmilejším. Je to zvláštní, jak se sklony mění s přibývajícími lety a mužnící povahou. Už nestačí první jaro, printemps, ta příprava ke všemu životu, už vidí v něm člověk jen krásnou, prchavou epizodu, a to stálé a až do konce života lidského a přírodního trvalé, ta přísnost a opravdovost a boj o své já, to je podstata všeho bytí.

Ludmile Hegenbartové, Běstvina, 9. 6. 1914