Jan Zrzavý

JAN ZRZAVÝ (1890–1977)

Narodil se v Okrouhlici – Vadíně do rodiny řídícího učitele. Byl silně citově vázán k matce, vztah s otcem mu způsoboval psychickou zátěž. Atmosféru v rodině ovlivnila smrt staršího bratra těsně před jeho narozením. Prožíval bezbřehý matčin smutek. Od dětství se vyznačoval bohatou představivostí překračující čas i prostor vesnické školy počátku 20. století. „Tuláctví po hvězdách“ souznělo a navzájem se umocňovalo s jeho zájmem o pohádky. Svět pohádkových bytostí a krajin byl pro něj prvním útočištěm před rušivým, spontaneitu ohrožujícím okolním světem, místem odpočinku a fantazijního snění za bílého dne. Tímto útočištěm se mu stalo také malířství. Navenek sebejistý, uvnitř bytostný introvert se sklonem k melancholii skrze tvorbu komunikoval s okolním světem i nahlížel do temných zákoutí své duše. Komplikované období studijních neúspěchů završil opakovaným nepřijetím na Akademii výtvarných umění. Vzdělával se soukromě, v mnohém byl samoukem. Silně ho ovlivnila snovost literárního díla Julia Zeyera. Přitahovalo ho malířství Leonarda da Vinciho, které se pro něj stalo úběžníkem snah o zvládnutí malířské techniky i dosažení vnitřní krásy a pravdivosti. Otisklo se v něm přátelství s Bohumilem Kubištou. Přes sklon k individualismu se stal členem uměleckého sdružení Sursum. V tomto období získal zkušenost se spiritismem. Ve dvacátých letech se usadil ve Francii. Vrátil se v roce 1938, s traumatem Mnichova, s pocitem nutnosti návratu do ohrožené vlasti. Přes zobrazování bretaňské krajiny obnovil zájem o českou krajinu. Snad platilo, že k pochopení toho, co mu bylo nejblíže, vedla nejdelší cesta, a to cesta vnitřního vyladění, ztišení. Soulad, pocit klidu a bezpečí nenacházel v reálných krajinách, nýbrž ve vysněných, snad orientálních, mytických krajinách, v pra-krajinách plných sopečných útvarů, v místech zároveň klidných i pulzujících, „dětsky nezkažených“, do kterých umisťoval své sny i touhy. Figury v nich spočívají ve své přirozenosti, plny erotického náboje, nebo ve stavu meditativního uvolnění.  V těchto dvou polohách zachytil Zrzavý také sám sebe na velkém množství více či méně stylizovaných autoportrétů. Stejně jako v jiných oblastech své tvorby, i zde je forma především obalem hlubokých vnitřních obsahů.