Josef Váchal

JOSEF VÁCHAL (1884–1969)

Narodil se v Milavčích u Domažlic. Vyrůstal bez otce a prakticky i bez matky u svých příbuzných v Písku. Chybějící pocit prvotního přijetí ovlivnil celý jeho život. Od dětství ho pronásledovaly děsivé sny a sluchové halucinace. Svou podmanivou imaginací zvěcňoval tyto zneklidňující představy v expresivní a symbolistické kresbě, malbě a grafice. Tvůrčí inspiraci hledal v romantismu i baroku, byl okouzlen středověkými bestiáři, zajímal se o mystiku i oblast vykládání snů. Otec, se kterým navázal vztah až v dospívání, jej seznámil s okultismem a theosofií. Ovlivněn myšlenkami Karla Weinfurtera (1867–1942) i vědom si svých medijních vloh, účastnil se Váchal spolkového života pražské spiritistické společnosti. Krátce byl též členem Uměleckého sdružení Sursum. Ovšem z podstaty své komplikované osobnosti nemohl nikam plně patřit. Váchalovo dílo zrcadlilo také prožité pocity všudypřítomné smrti z bojišť první světové války, opovržení hodnotami té lidské společnosti, která uvrhla v hrůzu nejen samu sebe, ale také, jak zvlášť citlivě vnímal, zvířectvo a přírodu. Pro mnohé z jeho generace „zemřel“ Bůh v krvavé bitvě u Verdunu. Ze „znovu opuštěného“ Váchala se stal celoživotní, sarkasmem a ironií se halící hledač smyslu lidského bytí a jeho spirituálního přesahu.