10. 10. – 16. 11. 2014

Vernisáž výstavy 9. 10. 2014 od 17.30 hodin

Autoři výstavy: Vladimír Švec, Tomáš Pavlíček
Kurátor výstavy za SGVU: Jan Brodský

Začátky profesní dráhy Vladimíra Švece jsou spjaty s rodnou Prahou. Jeho vztah k malování se projevil už v pubertě, kdy jeho tvůrčí pokusy pomohl směrovat jeho otec vyučený malíř keramiky, který sám maloval. Logickou volbou pak bylo studium na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze, kam byl přijat na obor Užitá malba k prof. Zdeňkovi Crhovi. Střední škola dala Vladimíru Švecovi solidní řemeslný základ, mimo jiné i proto, že jeho učitel se věnoval restaurátorství a vedl své studenty k hlubšímu pochopení malby nejen ve formálně kompozičním smyslu, ale i technickém. V roce 1978 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Z přípravky na Akademii se Vladimír Švec dostal do speciálního ateliéru Jana Smetany, což bylo dle jeho vlastních slov důležitější, než dostat se na AVU vůbec. Ostatně vystihuje to určitou vážnost Jana Smetany jako učitele, v té době pravděpodobně nejzajímavějšího učitele malby, který na tehdejší Akademii byl. V akademickém roce 1983–1984 Vladimír Švec získal možnost půlroční stáže v Paříži. Akademii absolvoval v roce 1984. Brzy poté odešel do Litvínova, kde získal zaměstnání v propagačním oddělení Chemopetrolu. Na volnou uměleckou dráhu vstupuje až v roce 1987. Jeho malířská práce nabývá na konci osmdesátých let na intenzitě. V tomto období také formuluje a upevňuje svůj malířský jazyk. Jeho styl se začal proměňovat a byl charakterizován napětím mezi narativní figurací a směřováním k nefigurativní tvorbě, tedy tendencí typickou pro jeho celou tvorbu. Kořeny této tenze lze vysledovat až k cyklu prací, které si přivezl ze své stáže v Paříži.

         První polovina devadesátých let je naplněna intenzivní malířskou prací. Nicméně vzhledem k jeho povinnostem, které přijal v rámci pedagogického působení na Fakultě umění a designu, a kde se stal posléze děkanem, tato intenzita záhy pochopitelně trochu polevuje. Přesto následují další malířské celky, ve kterých lze sledovat vývoj jeho malířského rukopisu.

            Lze-li v krátkosti popsat malířské dílo Vladimíra Švece, pak jej lze popsat dvěma základními momenty, zmíněnými výše, které prolínají celou jeho dosavadní tvorbou a zastupují dvě polohy jeho malby – figurativní a narativní a nefigurativní a smyslovou. Oscilování mezi figurací a nefigurativní malbou je pro tvorbu Vladimíra Švece příznačné už od jeho tvůrčích počátků. Postava je pro něj tématem, které se stává bránou k uchopování světa kolem něj i k uchopování a vyjádření lidských příběhů. Přes původně naturalistické výrazové prostředky dospívá  k figuře-ikoně nebo k figuře-idolu. Figurální znak je abstrahovaný, je obestřen vírem linií, které vytvářejí siločáry mezi jednotlivými centry obrazu. Prostřednictvím této malířské gesce promítá do své malby i druhý fenomén, v jeho tvorbě latentně přítomný, reflexi krajiny. Její intimní, niterná rovina projektuje do obrazu jako konfrontace vlastních prožitků s velkými lidskými příběhy.

            V obrazech Vladimíra Švece lze cítit radost z čisté malířské práce, fascinace světem barevné materie, struktury a exprese malířského gesta, radost z originálního až haptického prožitku malby. Tedy hodnoty, které nelze nijak nahradit ani v informační explozi dokonalých a proměnlivých obrazů digitálního věku. Navíc jsou tyto hodnoty podpořeny autorovou posedlostí příběhem, který je vždy nějak divákovi „podstrčen“ v názvu obrazu. Jsou určitým historickým reziduem tradice evropské malby, kterou autor nejen ctí, ale zároveň se jí stále dokáže inspirovat.

                                                                  Tomáš Pavlíček