z cyklu Sochaři na parkánu

10. 7. – 25. 10. 2015

termín výstavy z technických důvodů zkrácen, výstava potrvá do 18. 10. 2015

Vernisáž výstavy 9. 7. 2015 od 17.30 hodin na parkánu galerie

Kurátor výstavy: Jan Štíbr

Jsou umělci, za jejichž dílem je nutné chodit na výstavy a jen a pouze tam obdivovat jejich invenci, zručnost, porovnávat jejich mistrovství s tím, co dokázali jejich předchůdci, vrstevníci, učitelé a v mnoha případech i žáci, kteří na jejich tvorbu navazovali. U sochařů jsme však často oslovováni jejich uměním ve veřejném prostoru, jejich sochami, plastikami, reliéfy, a to častěji než je tomu u jiných výtvarných umělců. A mezi sochaři jsou pak takoví,   s jejichž pracemi se střetáváme denně, už ani netušíme, kdo je autorem, máme je vryté do paměti, do duše, jsou součástí našeho života a nedovedeme si představit dennodenní koloběh, ten stereotyp života bez nich, protože nás těší, povznášejí nad všední bídu nevyřčených smutků. Jen v okamžiku, kdy dílo chybí, pak ustrneme, protože bylo odebráno něco nám vlastního, něco mnohokrát bezděčně pocítěného, ukotveného v tisíci prožitků, třeba drobných. Ale velký cit se utváří také dlouhodobě. Náhlá vzplanutí mají často jen krátký život. A takto se utvářel vztah k dílu Stanislava Hanzíka mnoha lidí, kteří − třeba nedotčeni výtvarným uměním − dnes a každý další den se s jeho díly setkávali na svých poutích. A lhostejným nebyl snad nikdo. Je to jako se vztahem k literatuře podle Bohumila Hrabala, jehož portrét Hanzík také mistrně ztvárnil. A nejen tento jediný portrét! Jsou jich desítky a jeden lepší druhého. Mnoho z portrétovaných osobně znal. Například právě Bohumila Hrabala, Josefa Sudka, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, Josefa Lieslera, V. V. Štecha, Jiřího Kotalíka či Jaroslava Fragnera a mnoho dalších. U nežijících osobností, například Boženy Němcové, Karla Hynka Máchy, Bedřicha Smetany, Alfonse Muchy, máme pocit, že s nimi byl ve velmi blízkém kontaktu, že nám je přibližuje nejen jako známé tváře, ale dává nahlédnout do jejich nitra, často zbrázděného tolika prožitky, které jsou zvýrazněné sochařovým expresivním rukopisem. A ten je nejen nezaměnitelný, ale přelévá se i do jeho monumentálních, exteriérových děl. Je to odvěký souboj ducha s hmotou a je zjevné, že hmotu si Hanzík dovedl nejen podmanit, ale že mu vždy pokorně sloužila. Hraje si se světlem, místo jemné řasy je náhlý hluboký zářez; minuciózní hra s materiálem je mu cizí. Ale ať už je to sekání do kamene, nebo hnětení hlíny, je to zápas, který sochař – člověk sporé postavy, ale obrovské vůle a neuvěřitelné pracovitosti – vždy vyhrává. A co je podstatné: z jeho nadčasového díla vyzařuje, že si už dávno uvědomil, že rubáš nemá kapsy, a že slouží umění, jakkoli by se tato slova mohla zdát být zprofanovaná minulostí. Můžete jezdit pražským metrem, jít si hrát na dětské hřiště, odpočívat do parku, projít se městským centrem (v mnoha českých městech), být po promoci na vysoké škole, zajít do Národního divadla, do kostela, nebo zajet do ciziny, tam všude na Hanzíka narazíte. Hanzík je všudypřítomný, nezaměnitelný. A jeho dílo vždy potěší!