29. 6 – 3. 10. 2004

Nejenom vnější okolnost, že Karel Pauzer a Hana Purkrábková jsou tvůrci lidské a zvířecí figury, ale přesnější a zcela vnitřní souvislost naznačuje onen rozdíl mezi vztahem ke zpodobování a vztahem k vnitřní prezentaci a naléhavé tělesnosti, který je tak určující pro Pauzerovu a Purkrábkové sochařskou tvorbu. Je to charakteristika, která se dovolává pochopení a postavení živých bytostí, stvrzení jejich existence a výlučnosti a vytváří celistvost na první pohled tak rozdílného díla obou autorů.

Hana Purkrábková a Karel Pauzer vkládají lidskou existenci přímo do své tvorby a činí tak umění nejen účastné, ale doslova součástí života. Přestože se ocitají každý ve své vlastní transcendentální rovině, svazuje je nejzávažnější pouto, sledovat stigmata živých bytostí prostřednictvím nejrůznějších myšlenkových systémů, nevědomých instinktů, archetypálních představ a iracionálních pocitů.

“Lze těžko posoudit, co se jako první vybaví divákovi při vyslovení Pauzerova jména. Je autorem rozsáhlého sochařského díla, k němuž přistupuje neméně výrazná tvorba grafická a kresebná. Snad “Pauzerovo brutální pojetí fantaskního bestiáře”, nebo “Pauzerův umělý zvířecí svět, jehož prostřednictvím parafrázuje člověka” a jímž nezaměnitelně obohatil zvířecí žánr.” Takto se o Pauzerovi vyjádřil znalec jeho díla, Jan Kříž.

Postoje figur, mimika tváří a napětí svalů jsou podloženy logikou výstavby těla a konstrukcí detailů – kostí a kloubů. Jakoby se v pospolitém plynutí zažíhala jedna představa od druhé, tak se obrozuje detail ve vztahu vůči celku. Vznikají abstrahované modely, zvětšeniny částí těla, které lze jako stavebnici složit a zase rozložit. Barevná hlava, Náruč, Vztyčená pracka, Svěšená tlapka, Zahnutý chobot, to jsou některé výmluvné názvy Pauzerových tvarově vynalézavých biomorfních útvarů, té velké hry hýřící monumentalitou, barvami a mechanikou i představivostí a ovšem také nezaměnitelnou groteskou, při níž, jak ostatně píše také Jan Kříž, trochu mrazí. Ne tak samotného autora, ten je zcela zasažen tou nezvalovsky řečeno “konkrétní iracionalitou”, při níž postřeh skutečnosti není ničím jiným, než východiskem k obrovské imaginační síle.

Obdobně bychom mohli hovořit také o sochách Hany Purkrábkové. I ony jsou nezaměnitelné. Smyslovost, nelze o tom pochybovat, dýchá celým povrchem těla postav a figurek. Detaily tváří a očí, gesta rukou vypovídají rovněž mnohé o znalostech sochařčina výtvarného métier. Za charakterovými znaky, kterými Hana Purkrábková své sochy vybavuje a rozlišuje, cítíme její nesmírnou zvídavost, tak typickou pro moderního člověka a také pozorovací talent i vášnivý zájem o vše, co je lidské. Tvář individua ji vůbec nezajímá. Ona člověka nezpodobňuje, ona ho přistihuje při nejrůznějších banálních situacích. Je totiž fantastickým zvědavcem, její Čichám, čichám člověčinu se podobá sběratelské vášni, ba téměř neřesti. Prostřednictvím něčeho zcela všedního, ba nudného, co přebývá v každém člověku, avšak málokdy zobrazovaného, protože nestojícího za pozornost, navíc nikterak lichotivého, dovede uchopit to podstatné a přetvořit je na výjimečné. Je stvořitelkou zevlujících lenivců, o nacpaném břiše snících jedlíků, rozumbradů a snivců, spánkem přemožených mudrců, postav nevábného tělesného vzhledu a duší víc než prostých. Nikdy bychom jí však neměli zapomenout, co vše je ochotna snést na jejich obranu. Lásku a něhu, dobrotu a pousmání. Jsou svědectvím o člověku, jemuž nic neubere na lidskosti, jsou věrojatným důkazem laskavého odpuštění tělesných nedostatků a drobných neřestí. Neboť to není nadřazenost, výsměch, jízlivá kritika, co nutí, co provokuje Hanu Purkrábkovou, aby se jimi zabývala.

Je to dobrodružství duše, která je schopna postřehnout poetiku věcí prostých. Moudrost člověka, který ví, že musí přijmout sám sebe, vyslovit souhlas se svými mezemi i silami, se svými nedostatky i přednostmi, aby vykřesal také ze svého stínu, co jen lze vykřesat světla.

Hana Purkrábková a Karel Pauzer jsou těmi z osobností, které by ve výtvarné výbavě evropského společenství chybět neměli. Nikoliv pouze pro obsah, jenž je každému z nich výhradní, nezaměnitelným způsobem šifrovanou událostí, nikoliv pouze pro dnes již nezpochybnitelnou uměleckou závažnost díla, k němuž bez nároků na životní úspěchy dospěli, ale pro jedinečnost, v níž každý jako jediný svého druhu ztělesňuje svůj vlastní způsob kulturní lidskosti, uplatňovaný v drsných i laskavějších rovinách povahy světa.

Milena Klasová