10. prosinec 2004 – 6. březen 2005

Díky monografickým přehlídkám, které v poslední době putovaly po světě, není nutné Františka Kupku (1871 Opočno – 1957 Paříž) zvláště představovat nebo znovu objevovat. Je slavný. Společně s Vasilem Kandinskym a Kazimírem Malevičem patří k průkopníkům převratného umění dvacátého století, které nechtělo skutečnost ilustrovat a zobrazením napodobovat, ale novou realitu vytvářet. Kupka se narodil v témže roce jako Piet Mondrian, dělil se s Toulouse-Lautrecem o přítelkyni, přátelil se s Marcelem Duchampem a nesnášel Picassa, bojoval v první světové válce, dožil se startu prvních vesmírných družic a přežil Jacksona Pollocka. Oblouk jeho díla, zakotvený v symbolismu a živený nesčíslnými podněty z přírodních věd, propojuje dokonale myšlení obou století a udivuje dodnes svou prognostickou orientací. Litoměřická výstava sleduje toto dobrodružství od juvenilních kreseb čtrnáctiletého Františka až do závěrečných realizací a zveřejňuje i práce, které v Čechách dosud nikdy nebyly vystaveny. Neopakuje staré známé pravdy, ale soustřeďuje se v ostré komorní konfrontaci na fenomén, který kupodivu většině vykladačů unikl: Kupka byl jediný, kdo současně a stejně intenzivně využíval jak organického, tak geometrického tvarosloví a uváděl intelekt s intuicí na společného, tvořivého jmenovatele.

Dr. Ludmila Vachtová
kurátorka výstavy

Až do pozdního věku se Kupka chlubil, jak cvičí denně nahý v zahradě a je tak otužilý, “že by mu mohl sníh na prdel padat”. “Meditace” znamená ovšem víc než jen autoportrét zapřisáhlého naturisty. Horská krajina s jezerem v klíně je vyloženě “ženského rodu”, a fyzikální systém zrcadlení mužského aktu skrývá filosofickou pointu: Hybnou silou umělcova vesmíru je sexuální energie. Klíčová realizace, platná pro celé dílo.

Časté pobyty u moře nevnímal Kupka jen jako prázdniny. Rytmus vln, střídání odlivu a přílivu ho vždy znovu fascinovaly jako zosobněné tajemství životadárných přírodních sil. Díval se, kreslil a maloval. Ve “Vlně”, lokalizovatelné do okolí bretaňského Trégastelu, se objevují hned dva motivy, které využil pro řadu obrazů: Falická skaliska z trégastelského pobřeží se ozývají v členění “Stvoření”, a dopad vlny na břeh, zaznamenaný s téměř naturalistickou akribií, inspiroval celý sled obrazů s názvem “Vanoucí modře”. Malíř musí zažít tváří v tvář skutečnosti osobní vizi, tvrdil hlasatel abstrakce Kupka

Co si počít s abstraktní agresivitou přírody? Převést ji do obrazu jejími vlastními prostředky. Jak zachytit stěží měřitelnou rychlost a obrovskou frontální sílu ve vzmachu a pádění? Jedině optickým zkrocením, které je za určitých předpokladů možné pomocí ornamentalizace. Díky zkušenostem ze secese se Kupka v této statické metodě výborně vyznal. Příboj proměnil v diagram příboje, vlnu v obraz vlny a posléze v modrý pomník moři. Tak vznikl rozsáhlý cyklus “Vanoucích modří”, dobře zastoupený i v českých veřejných a soukromých sbírkách.