JAN VANČURA Prostory – Obrazy – Objekty
3. 6. – 10. 7. 2016 v bývalém jezuitském kostele Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích
Vernisáž výstavy 2. 6. 2016 od 17.30 hodin
Autoři výstavy:Petra Hoftichová, Václav Špale
Kurátorka výstavy: Alena Beránková
Jan Vančura (1940 Milevsko – 2015 Praha) byl mužem několika profesí: známý především jako scénograf a kostýmní výtvarník, ale také jako malíř a sklářský výtvarník. Nejprve se vyučil malířem skla v Novém Boru a pak studoval střední průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a sklářské výtvarnictví u profesora Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Svoji praxi zahájil v jabloneckých sklárnách a šťastnou náhodou od roku 1976 začal spolupracovat s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, kde uplatnil svůj smysl pro klasickou divadelní kulisu v originálním autorském pojetí a byl zde v letech 1986–2002 v dlouhodobém angažmá. Za svou tvorbu pro toto i řadu dalších divadel Jan Vančura získal řadu ocenění, nejvýznamnější jsou trofeje z mezinárodní soutěžní přehlídky scénografie Pražské Quadriennale – v letech 1979 a 1983 stříbrná medaile a v roce 1991 zlatá medaile za scénografii k Mozartově Kouzelné flétně. Jeho divadelní tvorba je také shrnuta v monografii Heleny Albertové, kterou vydal Divadelní ústav.
Nedílnou součástí Vančurovy výtvarné činnosti ale byla i jeho volná tvorba. Tak jako ve svých scénografiích, tak i v malbě vytvářel monumentalizované výseky především stylizovaných městských vedut nebo staveb, často opět spojených s divadlem, kde osobitým způsobem někdy pohlížel do nitra a nabízel divákovi nečekaný vhled do útrob budov. Již v minulosti představil některé obrazy význačných českých i evropských scén, které můžeme nazvat „portréty divadel“, ale nepochybně byl zaujat i světem techniky a oblíbeným motivem mu bylo např. nádraží: i zde hledá uměřenou krásu strojů a staveb. Většina děl vznikala postupně, neváhal je dále upravovat, postupně tříbil definitivní podobu, ale i když někdy zachytil až destruktivní momenty (požár Národního divadla apod.), obrazy působí na diváka svým propracovaným minuciézním super-realismem jako magická výzva k návštěvě a srovnání. Obrazy divadel nejsou jen adorací historických interiérů, ale jsou podbarveny romantickými pocity a harmonickou nostalgií mizející noblesy – jen výjimečně svá divadla oživuje stafáží, i když zachytil i pohled do obecenstva. Prudký střih vloženého detailu zbavuje dílo líbivosti, ale otvírá prvky až ireálného pocitu, výrazné barevné detaily modelují prostor, který většinou osobně znal. Díky své profesi se také dopracoval k trojrozměrným objektům, kde opět zachycuje většinou divadelní prostor náhledem zvenčí, ale zde jsou více cítit pocity tušeného zmaru a současně vytříbeného vnímání jakoby zanikající krásy. Tyto modely jsou rovněž součástí retrospektivní výstavy, která tak mapuje i méně známé obory profesní a soukromé tvorby tohoto výtvarníka, jenž nás v prosinci loňského roku náhle opustil.
